Není moc oborů podnikání, kde se více méně automaticky počítá s tím, že zaplatíte víc, než kolik stojí na účtu. Pohostinství je jednou z mála výjimek. Dostanete-li účet na 136 korun a zaplatíte 136 korun, budete většinou společnosti považováni za nevychovanou socku.
Jak to ale s tím spropitným, tringeltem, dýškem, či tuzérem vlastně je? Existují nějaká všeobecně přijímaná pravidla, jak se při placení zachovat? Je tringelt jakousi „nepsanou daní“, je to kompenzace malých výdělků personálu, nebo se jedná o ocenění nadstandardních služeb?
Na rozdíl od minule kritizovaného couvertu, u kterého ovšem člověk nakonec ví, co se po něm chce, v případě dýška situace není až tak jednoduchá.
Jak to dělají jinde
Nemám příliš zkušeností s neanglicky hovořícími zeměmi, tak si vezměme jako příklad třeba USA. Na rozdíl u nás, v Americe existují poměrně přesná, byť nepsaná pravidla, jak se při tipování chovat. I přesto (nebo právě proto?) způsobuje nejednomu Američanovi s plným žaludkem víc žaludečních vředů než nezdravá krmě.
Obecným územ je, že se platí 15 procent z účtované ceny. Pomineme-li fakt, že pokud není Američan povoláním matematik, dělá mu výpočet patnácti procent celkem solidní problémy, ani tu to není zas tak jednoduché. Ve fast foodech typu Mekáč se dýško neplatí. V hodně nóbl podniku se zase očekává spíše 20 procent. V baru to pak může být ve výsledku ještě víc, protože když koupíte drink za 3 dolary, očekává se od vás tringelt do přiložené krabice a drobné se tam nevhazují, takže nezbývá, než hodit dolar.
Přes všechny zmíněné problémy nicméně průměrně vychovaný Američan ví, na čem je. Personál hospod je totiž většinou placen pouze minimální mzdou a opravdovou výplatu dostává právě ve formě dýška.
Jak to je u nás?
Nebudu psát dlouhé teoretické úvahy, dejme si rovnou dva příklady: je-li na účtu cena 83 Kč, je podle vás v pořádku zaplatit 85 Kč, 90 Kč, nebo stovku? Stojí-li na účtence 525 Kč, zaplatíte 530, 550 nebo 600 kaček?
Nevím o žádném, byť neoficiálním kodexu, jak se při placení chovat. Má se cena zaokrouhlit, přidat pět, deset, patnáct, nebo víc procent?
A hlavně: jakkoliv dotčení asi budou protestovat, že nejsou placeni dostatečně, u nás by měl být hospodský personál primárně placen zaměstnavatelem a tringelt by měl být jen jakýmsi bonusem. Není tudíž potřeba šílet jako v Americe, na stranu druhou proč neocenit kvalitní službu, že?
Paradoxně při rozhodování, kolik dát moc nepomůže fakt, že v drtivé většině se čeští číšníci při přijímání spropitného chovají korektně a poděkují stejně za 2 koruny i za stovku.
Osobně jsem ve výše zmíněných případech většinou uprostřed. Jsem-li naprosto unešen, volím variantu třetí. A dám-li si pivo v nějakém místním podřadném lokále, volím variantu nejnižší.
Service not inclouded
Až doposud byl tento článek spíše takovou delší otázkou, jak to vlastně vidíte vy. Existuje však jedna praktika, jak mě přimět dýško maximálně minimalizovat, byť je v tom personál samotný většinou vlastně nevinně.
Když se mi na účtu objeví nápis service not inclouded (všimněte si, že je to téměř vždy anglicky a téměř nikdy to neznamená, že služby nejsou zahrnuty [v ceně], ale že nejsou vmračeny :-).
Majitel podniku tím de-facto říká, že je otrokářem, který spoléhá na to, že mu návštěvníci udrží personál dále od smrti hlady jen svými štědrými příspěvky. Takovou hru ovšem já nehraju, byť je mi jasné, že číšníci za to nemůžou – ale v tom případě nepracujte pro otrokáře.
Co vy na to?
Ale to je jen taková malá odbočka. Obsluha většinou tringelt ocení, nicméně nevyžaduje ho fyzickým a většinou ani psychickým nátlakem. Rozhodnutí tudíž zůstává na nás. Já už jsem svou strategii vyložil výše. Jak jste na tom při placení vy? Snažíte se co nejvíc ušetřit nebo jste naopak granti, díky kterým může číšnický stav zrychleně splácet hypotéky?
A ještě jedna doplňující otázka: dáváte dýško v taxíku? A jinde?
