Hned v úvodu se přiznám bez mučení, že jsem kuřák a tudíž mi pochopitelně česká situace vyhovuje. Pochopitelně jsem radši, pokud si v restauraci můžu zapálit, než když tomu tak není. Je mi jasné, že o nezaujatosti svého příspěvku mnohé nepřesvědčím, následující řádky ovšem nemají být o tom, jestli mám nebo nemám právo si v nějaké kavárně či putyce ničit zdraví. Spíše se pokusím vysvětlit, proč mi celá ta debata (u nás) a globální trend zákazu kouření (v hromadě jiných zemí) přijde naprosto absurdní.
Když to chtějí všichni…
Například podle webu Stop kouření si nekuřácké restaurace přeje většina společnosti. Smrdět odmítá můj oblíbený každoroční spoluhráč na kytaru a výborný webdesigner Honza Řezáč, že polovina Čechů chce zakázat kouření v restauracích hlásá ihned. A tak bych mohl googlovat do aleluja a seznam podobných, lépe či hůře vyargumentovaných podpor zákazu kouření by mohl být takřka nekonečný.
Na první pohled celkem jednoznačné a neprůstřelné. Nebo ne?
Dle mého skromného názoru nikoliv. Drtivá většina argumentů, na které jsem narazil, se totiž dají v kostce vyložit zhruba následovně: chci jít to restaurace a mám právo nesmrdět/neničit si zdraví a nemyslím si to jen já, ale většina lidí, takže na to máme právo. A navíc to zavedli jinde a lidem se to líbí a/nebo se s tím smířili a/nebo hospody nezkrachovaly.
Moje, tvoje, naše
Stále ještě to zní celkem logicky, že ano? Ano, pokud připustíme, že mám právo jít do restaurace je alfou a omegou celé debaty. Ve skutečnosti je to ovšem trošku jinak. Lidé, kteří tak argumentují si jaksi nepovšimli jednoho faktu – restaurace není úřad vlády, pošta nebo fakultní nemocnice, tj. místo vlastněné de iure nebo de facto státem (krajem, městem, „veřejnoprávním čímsi“ – ale toto není místo na debatu o nesmyslnosti pojmu veřejnoprávní).
Restaurace je – díky bohu za to – už hezkých pár let doménou čistě soukromou. S trochou nadsázky má rozhodně blíž k, řekněme, takovému obýváku svého majitele otevřeného hostům z ulice než k nějaké státní instituci.
A protože majitel je pánem svého domu, je (mělo by) být plně na jeho uvážení, jaké si u sebe nastaví podmínky.
Pochopitelně v normách zákona, ale ten zákon by mu neměl zakazovat něco, co je normálně zcela legální. To znamená, že pokud je prodej heroinu nelegální, nedá se očekávat, že bude najednou legální v restauraci. Pokud je ovšem legální kouření, neexistuje jediný logický argument, aby nebylo legální také v této čistě soukromé sféře.
To je moje právo!
A ještě k těm právům a výše uvedené argumentační logice typu „mám právo jít do restaurace a nesmrdět atd.“ Jakkoliv je to argument nejčastější, skoro se mi nechce uvěřit, že ho může někdo myslet vážně a nezastydět se nad jeho, eufemisticky řečeno, podivností.
Do restaurace mám právo jít za následujících podmínek:
- nějaká restaurace se na mém místě nachází
- má otevřeno
- je v ní volno
Žádná restaurace v okolí není? Mají ji instatně postavit? Je restaurace zavřená? Mám právo požadovat, aby mi bylo otevřeno ve čtyři ráno? Je-li plno, má majitel někoho vyhodit (co práva toho druhého) nebo svou restauraci nafouknout, abych se tam vešel?
Hodně absurdní, ale připusťme, že máme štěstí na otevřenou restauraci s volnými místy.
Tak fajn, jsem uvnitř a sedím a jaká mám nyní práva? Jsem masožravec (vegetarián) a sedím ve veganské restauraci (steakhousu) a mám právo na pořádnou flákotu (pohanku se sójou)? Mám právo chtít Wild Turkey Rare Breed v mléčném baru nebo půllitr mléka v Alcoholbaru?
Právo na soudnost
Možná je mé vidění světa podivné, ale přesto se nemůžu zbavit dojmu (přání), že mám právo pouze na to, být soudný a používat mozek. Pokud chci zajít na pořádnou polokrvavou krávu, pochopitelně zajdu někam jinam, než když mne nejvíc rajcuje představa jáhlové kaše. Pokud se mi první nebo druhé hnusí, budu se prvnímu nebo druhému typu podniku vyhýbat. Pokud občas rád dám oboje, budu hledat dle své aktuální chuti a touhy.
Pokud si nechci ničit zdraví, zajdu do nekuřáckého podniku, pokud mi kafe bez cigára připadá jak záchod bez díry, najdu si kuřáckou kavárnu. Tržní prostředí nám naštěstí vytvořilo více možností, než jednu unifikovanou, regulovanou, tak trošku pro všechny.
Ale já nésu z centra Prahy
Pravda, nic není ideální, ne všude je na jedné ulici vše, od okénka s párkem v rohlíku po Alcron. Někde se bohužel nachází pouze a jenom zakouřená čtyřka s vrcholem gastronomie ve formě prefabrikovaného předsmaženého sýra. I pak mám své neoddiskutovatelné právo: nejít dovnitř. Možná trošku zklamaně, možná i naštvaně na svou smůlu, ale mám právo se zachovat stejně, jako když budu ve tři odpoledne stát před restaurací, která otvírá v pět večer. Prostě tu pro mne žádnou restauraci nikdo neotevřel a mám smůlu, ale to je tak vše, co s tím můžu dělat. Tedy pokud si myslím, že se na daném místě hodí nekuřácký podnik s výbornou kuchyní, můžu situaci uchopit za pačesy a podobný podnik si na onom místě otevřít. A pod nosem se pak smát nešťastným kuřákům, kteří by si tak rádi u mne zapálili, ale mají smůlu.
Jakou roli v tom má mít stát?
Takže se dostáváme k závěru. Jakou by v tom měl mít roli stát? Jak vyplývá z předchozí argumentace – žádnou. Celkem rozumné mi přijde, aby měly restaurace na dveřích určité varování, tak jak bylo zavedeno loni v červenci – zákaz kouření, kouření povoleno, kouření povoleno v oddělené místnosti. Coby návštěvník tudíž hned vím do čeho jdu: v prvním případě si nezapálím a nebudu muset nic čuchat, v druhém naopak. Ve třetím de-facto jako v prvním, s tím rizikem, že budu možná muset projít zakouřenou místností třeba při cestě na záchod. Ať tak či tak, hned je mi jasné, jaké jsou podmínky a nemám si následně důvod stěžovat. (Trochu mimo mísu, ale neodpustím si (protože kam jinam to napsat?): jako vrchol absurdistánu mi přijde, když u poloviny stolků v jedné místnosti se může kouřit, u druhé nikoliv. Analogické s oblíbeným přirovnáním k bazénu, ve kterém se může čůrat do vody jenom v jedné polovině. K dokonalosti to měli dovedené v mé jinak celkem oblíbené hospůdce v Divoké Šárce – stoly byly po místnosti rozmístěny poměrně náhodně, až šachovnicově, takže jediný efekt byl, že u nekuřáckých stolků seděli napruzení kuřáci, kterým kuřácký stolek blokovali nekuřáci, kteří, aby to neměli bez trestu, byli z třetí strany pruzeni jinými kuřáky, kteří měli štěstí na kuřácký stolek).
Anebo: stát uzná, že je v jeho zájmu, aby se nekouřilo vůbec a zdelegalizuje kouření všude. Cigarety se dostanou na úroveň konopí, budou se kupovat pokoutně na černém trhu, oficiálně bude kouřit pouze JXD a bude to na úplně jinou debatu.
Malá poznámka na závěr
Všimněte si, že pokud připustíme, že majitel restaurace má právo provozovat takový typ podniku, jaký uzná za vhodný a zákazník má právo do něj jít nebo nejít, vypadne mám z celé debaty potřeba analyzovat, jaký efekt bude ten či onen zákaz mít na prosperitu existujících podniků.
